Řím a jeho historie


Řím zůstal pod etruským vlivem až do přelomu 6. a 5. století př. Kr., kdy byla z města vyhnána dynastie Tarquiniovců. V čele nově zřízené římské republiky stála dvojice konsulů, postupně vznikaly i další funkce (censor, praetor, questoři, aedilové). Moc rodové aristokracie (patricijů) byla zajišťována třísetčlenným senátem. Neurození plebejové se prosazovali jen pomalu - od r. 494 př. Kr. si volili tribuny lidu, v r. 449 si vynutili kodifikaci zvykového práva (zákony dvanácti desek), po čase i přístup k různým úřadům. Vleklé konflikty přerostly v občanské války, jejichž protagonisty byli v 90. letech 1. stol. př. Kr. populár Marius a optimát Sulla, v letech 49-45 př. Kr. pak účastníci I. triumvirátu - Caesar, Pompeius, Crassus. Caesar zvítězil nad Pompeiem, roku 44 př. Kr. byl však republikány zavražděn. Členové II. triumvirátu Octavianus, Antonius a Lepidus nejprve zvítězili nad Caesarovými vrahy u Filippoi r. 42 př. Kr., později Octavianus porazil Antonia a Kleopatru u Aktia r. 31 př. Kr. a stal se prvním římským císařem.

Ve 4. a na poč. 3. století př. Kr. museli Římané několikrát odrážet útoky Keltů a bojovat s horskými Samnity a dalšími sousedy. Nakonec dobyli i jihoitalskou řeckou kolonii Tarent a po třech punských válkách (264-241, 218-201, 149-146) se zmocnili západního Středomoří. Do roku 146 ovládli zároveň Makedonii a Řecko, roku 133 získali Malou Asii, roku 64 připojil Pompeius Sýrii a Palestinu, v 50. letech Caesar Galii a v roce 30 se Octavianus zmocnil Egypta.

Octavianus se stal principem a zahájil řadu římských císařů iuliovsko-claudiovské dynastie. Za jeho nástupců (Tiberius 14-37, Caligula 37-41, Claudius 41-54, Nero 54-68) se čím dál více prosazovala osobní vůle císařů. Z bojů o následnictví po Neronově smrti vyšel vítězně Vespasianus (69-79), zakladatel flaviovské dynastie. Přechodná konsolidace za jeho syna Tita (79-81) vyústila v krutý režim Domitianův (81-96). Císař Nerva (96-98) zahájil řadu tzv. adoptivních císařů. Za Traiana (98-117) dosáhla římská říše svého největšího rozsahu, jeho nástupce a adoptivní syn Hadrianus (117-138) proslul jako budovatel opevněné vojenské hranice říše (limes romanus). Na Hadriána navázali císaři antoninovské dynastie - Antoninus Pius (138-161), filozof a spisovatel Marcus Aurelius (161-180), který vedl války proti Germánům v Podunají (jeho vojska se dostala až na Slovensko a zanechala tu známý nápis na trenčínské skále z r. 179) a Commodus (180-192). Hrozící vnitřní úpadek se pokusil odvrátit Septimius Severus (193-211). Po smrti Severa Alexandra r. 235 nastalo za tzv. vojenských císařů období hlubokého rozvratu, který byl zastaven až Diokletianem (284-305). Zavedením dvojice císařů byla říše prakticky rozdělena na západní a východní část. Tím, že vládce západní části nesídlil v Římě, ale v Miláně, začalo město Řím ztrácet svoji politickou váhu. Pronásledování křesťanů končí za Konstantina Velikého r. 313 ediktem milánským - oficiální povolení křesťanského kultu a později vyhlášení křesťanství za státní náboženství na druhé straně posílilo postavení Říma jakožto sídla papeže. Kolem r. 375 vpadají do Evropy Hunové a pod jejich tlakem se na západ valí i Gótové a jiné germánské kmeny. Řím je roku 410 zpustošen Alarichovými Vizigóty, roku 455 Vandaly. V roce 476 sesazují germánští žoldnéři posledního západořímského císaře Romula Augustula a na trůn je dosazen jejich vůdce Odoaker.

Do začátku 4. století byly dějiny Říma spjaty s dějinami římské říše, v následující době ustupuje jeho role poněkud do pozadí. Sídlí tu sice papež, ovšem první trvalejší germánský stát na italské půdě (Theodorichovo království Ostrogótů) má své sídlo v Ravenně. Část Itálie s Ravennou a Římem ovládl po Theodorichově smrti byzantský císař Iustinianus (527-565), po roce 568 vpadli do Itálie Langobardi (jejich jménem je nazvána severoitalská Lombardie) a vytvořili vlastní stát se sídlem v Pavii. V polovině 8. století se dostali do konfliktu s papežem a pod tlakem franského krále Pipina III. Krátkého byli nuceni uznat papežův nárok na město Řím s okolím - zde je možno spatřovat počátky Církevního státu. V roce 774 porazil Langobardy Karel Veliký (768-814) a rozdělil se s papežem o jejich území. V roce 800 byl Karel v Římě korunován Lvem III. na císaře - tím byly položeny základy pro budoucí vztahy mezi církevní a světskou mocí. V roce 962 byl v Římě korunován Ota I. na císaře Svaté říše římské, přičemž rozpory mezi císaři a papeži (boj o investituru) vrcholí na přelomu 11. a 12. století (kajícná pouť Jindřicha IV. do Canossy - 1077, konkordát wormský - 1122). Území papeže je v této době omezeno na Řím a okolí. Sicílii a jižní Itálii ovládají Normani a na severu se vytvářejí samostatné městské komuny jako Milán, Janov, Pisa, Benátky, Florencie apod. K dalšímu úpadku Říma dochází na počátku 14. století v souvislosti s přesídlením Klimenta V. roku 1309 do Avignonu. Papežové se sice do Říma vracejí roku 1377, ale po období schizmatu se jejich moc upevňuje až v polovině 15. století.

Papežský stát s centrem v Římě se postupně rozšiřuje směrem k severovýchodu a zahrnuje Umbrii s Orvietem, Spoletem a Perugií a Romagnu s Bolognou a Ravennou. Počátek 16. století přináší vzrůst papežské autority, především za Alexandra VI. z rodu Borgiů. Jeho nelegitimní syn Cesare Borgia se pokouší kolem roku 1500 vytvořit ve střední Itálii silný absolutistický stát s centrem v Římě, ovšem jeho záměry naráží na odpor Julia II., který zabezpečuje hranice Církevního státu na severu a včleňuje do něj i Parmu. Od 16. století se v Itálii stále více prosazují Habsburkové, nejprve španělští, později rakouští. V roce 1527 vyplenili Řím vojáci Karla V. (tzv. sacco di Roma). Ke konci 18. století vstupuje do Itálie Napoleon, roku 1798 je Itálie obsazena Francouzi, teprve po roce 1815 se Řím vrací do rukou papeže. Za revoluce v roce 1849 je v Římě vyhlášena republika (Garibaldi, Mazzini), je však vyvrácena francouzskou intervencí a papež se ujímá znovu moci v okleštěném Církevním státě.

Porážky Rakušanů vedly na počátku 60. let 19. století ke vzniku jednotného Italského království (1861) s Viktorem Emanuelem II. v čele a Turínem jako hlavním městem. Na základě plebiscitu (1870) se obyvatelé Říma připojili k Italskému království a Řím se stal jeho hlavním městem. Papež se odstěhoval do vatikánského paláce a stal se "dobrovolným vězněm". Rozpory mezi papežem a italským státem byly vyřešeny teprve 11.2. 1929 podepsáním tzv. lateránských dohod. V roce 1915 se Itálie zapojila do I. světové války na straně Dohody, hospodářské oslabení a všeobecná nespokojenost se odrazily v tom, že Benito Mussolini si v říjnu 1922 "pochodem na Řím" vynutil křeslo ministerského předsedy a po nástupu Hitlera k moci (1933) se orientoval na spojenectví s Německem (Osa Berlín-Řím). Do druhé světové války vstupuje Itálie roku 1940, po četných porážkách je Mussolini svržen a Itálie podepisuje příměří (1943). Po válce král abdikuje (1946) a Řím se stává hlavním městem Italské republiky.